This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
Services
Translation, Subtitling
Expertise
Specializes in:
Economics
Environment & Ecology
Government / Politics
International Org/Dev/Coop
Agriculture
Social Science, Sociology, Ethics, etc.
Geography
History
Also works in:
Retail
Mechanics / Mech Engineering
Engineering (general)
Accounting
Computers (general)
More
Less
Rates
Payment methods accepted
PayPal
Portfolio
Sample translations submitted: 1
English to Czech: Inquisition General field: Social Sciences Detailed field: History
Source text - English INQUISITION. Scholars distinguish between
the medieval, or papal, Inquisition, which evolved
in the thirteenth century to combat the Cathar
heresy in southern France, and the modern Inquisition,
reestablished in parts of Europe during the
fifteenth and sixteenth centuries.
FOUNDATIONS
The first two modern Inquisitions were established
in Spain (1478) and Portugal (1536) to deal with a
heresy peculiar to the Iberian Peninsula, Cryptojudaism,
or a reversion to Judaism among converts to
Christianity (conversos). To punish this form of
apostasy, the Catholic monarchs Ferdinand and Isabella
obtained authorization in 1478 from Pope
Sixtus IV to establish a new Inquisition in Castile,
and later, in 1483, to revive Arago´ n’s medieval tribunals.
Nonetheless, cases of Judaizing continued
to occur, so the Catholic monarchs took the extreme
decision in 1492 of ordering all Jews to either
convert to Christianity or leave Castile. Many Jews
crossed the border to Portugal to join the large
numbers of conversos who had already fled there
from Spain. In 1496, the king of Portugal, John II,
ordered the expulsion of Jews from his territory, and
in 1497, the conversion of any who remained, who
joined ranks with the Spanish refugees. The presence
of this group of New Christians eventually
forced John III to bring the Inquisition to Portugal
in 1536.
Pope Paul III, who had authorized the foundation
of the Portuguese Inquisition, six years later
(1542) revived the Holy Office of the Inquisition in
the Italian Papal States. Here, however, the Roman
Inquisition’s concern was not Judaizing, but the
threat to Italy from Protestantism. Soon, other
states in the Italian peninsula reinstated local tribunals
of the Inquisition: Naples and Venice in 1547,
and Milan in 1562.
INSTITUTIONAL STRUCTURE
AND PROCEDURE
The modern Inquisitions generally followed the
body of jurisprudence developed by the medieval
Inquisition, compiled in 1376 by Nicolau Eimeric
into the Directorium inquisitorum, revised in the
late sixteenth century by Francisco Pen˜a. Unlike
their medieval predecessor, however, the Spanish
and Portuguese Inquisitions were controlled by the
crown, and in Italy, there was considerable secular
oversight as well, except in the Papal States. In
Spain, Ferdinand created a government board, the
Council of the Supreme and General Inquisition,
which established policies and procedures, oversaw
the appointment of officials and functioning of tribunals
throughout the Spanish realms, and served as
the court of appeals. Until 1560, the number and
territories of the Spanish districts fluctuated considerably;
thereafter they remained stable at fourteen
peninsular tribunals and four island tribunals (Mallorca,
Sardinia, Sicily, and the Canaries). Additional
tribunals were added as the empire expanded: Mexico,
Lima, Cartagena de Indias, Manila, and finally,
the royal court at Madrid.
Portugal’s Inquisition was also placed under the
direction of a royal board, known as the General
Council. Ultimately, there were tribunals in Lisbon,
Coimbra, and Evora, plus another in Goa, the Portuguese
colony in India.
In Italy, the papacy attempted to exert some
control over the Inquisitions outside the Papal
States; this process culminated in the establishment
of the Congregazione del Sant’ Ufficio in 1588. As
was the case in Portugal and Spain, the Congregation
functioned as the supreme appellate court for
the tribunals in Italy. In each of the states with
Inquisitions, the network of local tribunals followed
the preexisting structure of bishoprics. For example,
in the Republic of Venice, aside from the head tri-
bunal in Venice itself, there were tribunals at
Brescia, Padua, Udine, Treviso, Cyprus, Rovigo,
Picenza, Bergamo, Vicenza, Verona, and Capo
d’Istria.
Thanks to a shared legal tradition, the operation
of the Inquisition in each area was similar. In Spain
each tribunal consisted of one or two inquisitors, a
fiscal prosecutor, defense attorney, various employees
who were charged with record keeping and care
of the prisoners, unpaid theological and legal consultants,
and a network of local legal representatives
(comisarios) and messengers/jailors (familiars),
also unpaid, who created an inquisitorial presence in
the hinterland. Strict guidelines established the
qualifications for various members of the tribunal.
Inquisitors had to be at least forty years old, licentiates
or doctors in theology or canon law. After
the fifteenth century, few Spanish inquisitors were
drawn from the religious orders such as the Dominicans,
who had once dominated the medieval institution.
Comisarios were drawn from the local secular
clergy, and familiars were laymen of uncontested
Christian ancestry. Portugal’s tribunals were structured
along the same lines, while in Italy, often only
one inquisitor led the court (in Iberia there were
two), while the local legal representatives, known as
vicarii, held more power than their Iberian counterparts.
Unlike their Iberian counterparts, both the
inquisitors and the vicars came from the ranks of the
regular religious orders, primarily the Dominicans
and Franciscans.
A tribunal generated its cases in a variety of
ways. The standard method was for the inquisitor to
go on a visitation of his district. First, the inquisitor
would issue the Edict of Grace, a sermon that defined
the heresies sought after and promised leniency
for those who confessed within thirty days.
The follow-up sermon, the Edict of Faith, offered
no leniency but continued the exhortations to confess.
Voting members of the tribunal would examine
the resulting confessions and issue a warrant for
arrest. Once detained, the prisoner disappeared to
the outside world: in order to inspire fear and prevent
reprisals, the courts attempted to conduct their
business in the strictest secrecy. Similar secrecy
within the proceedings kept the prisoner at a disadvantage.
Not until well into the trial did the prisoner
learn the charges against him, and never was the
accused allowed to know who had given evidence
against him—or, once freed, to speak about his
experiences. With the inquisitor acting as both
judge and investigator, the prosecution presented
its case first, and the defendant, with the aid of a
court-appointed lawyer, could respond. At this
point, if the defendant’s confession was not seen as
sufficient, the tribunal would vote on the question
of torture: what kind and how much. In reality,
torture was employed rarely (in less than 3 percent
of cases) and frequently was overcome. The large
majority of cases ended in guilty verdicts. In Spain
and Portugal, the final act in the trial was the public
auto-da-fe´, where prisoners were sentenced amid
great ceremony; actual punishments were carried
out separately. An important tool of the Iberian
Inquisition was public humiliation: those convicted
of serious offenses were required to wear the
sanbenito, a distinctive outer tunic that was also
displayed in the convict’s parish church.
Abolition came slowly, with the advance of the
Enlightenment and then French troops to southern
Europe. Generally, the Italian tribunals were
disbanded between 1774 and 1800, and the Iberian
ones disappeared between 1812 and 1834, although
the Spanish and American tribunals effectively
ended operation in 1820. The fate of each
tribunal’s archives is capricious: some survive virtually
intact, while others disappeared during the Napoleonic
Wars. Major repositories exist in the Archivo
General de la Nacio´n (Mexico), Arquivo
Nacional da Torre do Tombo (Lisbon), Archivo
Histo´ rico Nacional (Madrid), and in the Archivi
dell’Inquisizione Romana (The Vatican, opened in
1998), but substantial numbers of trials and other
papers remain outside these repositories.
Considerable controversy exists over how many
individuals were tried and executed by the courts,
but the loss of so many records makes precise accounting
impossible. A survey of nineteen Spanish
tribunals from 1540 to 1700 yielded 49,092 cases.
The Portuguese Inquisition tried 44,817 cases between
1536 and 1767, the most active court being
Goa. Naples between 1564 and 1740 tried 3,038
cases, and Venice between 1547 and 1794 tried
3,592 cases. The death sentence was invoked in less
than 5 percent of all trials. In Spain and Portugal the
first victims were conversos, many of whom were
sentenced to death (often in absentia), while the
Italian courts pursued Protestants. With time, the
tribunals changed their focus and moderated their
severity: in Spain, converted Muslims (Moriscos),
homosexuals, Protestants, witches, and ordinary
Spaniards guilty of making crude theological statements
all at some point became the focus of the
tribunals’ attention. Indeed, relatively minor crimes
such as blasphemy accounted for much of the Spanish
Inquisition’s caseload. In addition to punishing
religious crimes, all of the Inquisitions were responsible
for enforcing censorship of printed materials
and searching for contraband.
IMPACT AND LASTING SIGNIFICANCE
Because of the Inquisition’s role in censorship,
many have accused the institution of curbing scientific
inquiry, dampening literary creativity, and even
hindering economic growth. Historians now reject
these charges. A few cases achieved notoriety in
their day and continue to define the image of the
Inquisition in the public’s mind. Most infamous is
the case of Galileo Galilei (1564–1642), who was
summoned before the Roman Inquisition in 1632
to account for his public defense of the Copernican
system, earlier deemed heretical by the church. He
was condemned to perpetual house arrest and silence
on the issue. For many, this trial epitomizes
the conflict between scientific reason and free
speech on the one hand, and religious fanaticism on
the other. The philosopher Giordano Bruno
(1548–1600) was not so lucky as Galileo; he was
burned at the stake for his radical ideas about revealed
religion and the possibility of an infinite universe
with multiple worlds. In Spain, fear of religious
experimentation led the inquisitors to target
some of the leading mystics of the sixteenth century—
St. Theresa of Jesus, St. John of the Cross,
and Luis de Leo´n—although none was executed.
Such cases, added to the Inquisition’s role in censorship,
the stream of Protestant propaganda directed
against the papacy, and the Enlightenment’s
championship of basic freedoms, combined to create
a lasting image of an arbitrarily cruel and
inhumane institution. In the last twenty-five years,
however, new scholarship has done much to mitigate
the fearsome image of the Inquisition and to
place the institution in its proper historical context.
Translation - Czech INKVIZICE
Učenci rozlišují mezi středověkou, neboli papežskou inkvizicí, která se vyvinula ve třináctém století z důvodu potlačení Katarského čarodějnictví v jižní Francii, a moderní inkvizicí znovu založenou v různých částech Evropy během patnáctého a šestnáctého století.
ZALOŽENÍ
První dvě moderní inkvizice byly založeny ve Španělsku (1478) a Portugalsku (1536) z důvodu čarodějnictví vyskytujícího se na Pyrenejském poloostrově, krypto-judaismu, anebo zpětným přechodům k judaismu vyskytujícím se mezi křesťanskými konvertity. K potrestání tohoto způsobu odpadlictví obdrželi v roce 1478 katoličtí vládci Ferdinand a Isabella povolení od papeže Sixtuse IV založit novou inkvizici Kastilie a později v roce 1483 povolení oživit středověké Aragónské tribunály. I přes toto judaizace nadále pokračovala, takže katoličtí vládci učinili v roce 1492 radikální rozhodnutí a nařídili všem židům buďto přejít na křesťanství nebo opustit Kastilii. Mnoho židů překročilo portugalské hranice a připojilo se k početným konvertitům, kteří tam utekli ze Španělska již dříve. V 1496 nařídil portugalský král John II vyhnání židů z jeho území a v roce 1497 nařídil konverzi všech těch kdo zůstali, a ti se připojili k uprchlíkům ze Španělska. Existence této skupiny nových křesťanů nakonec přiměla roku 1536 Johna III k zavedení inkvizice v Portugalsku. Papež Pavel II, který autorizoval založení Portugalské inkvizice, oživil o šest let později (v roce 1542) svatý inkviziční úřad v italských papežských státech. Pro římskou inkvizici nebyla nicméně hlavním problémem juadiazace, ale hrozba pro Itálii pocházející od protestantismu. Brzo na to byly místní inkviziční tribunály ustaveny v dalších státech italského poloostrova: Neapol a Benátky v roce 1547 a Milán v roce 1562.
INSTITUČNÍ STRUKTURA A POSTUPY
Moderní inkvizice se obecně řídila právní teorií vytvořenou inkvizicí středověkou, jež byla v roce 1376 shrnuta Nicolaem Eimericem do Directorium inquisitorum, a v pozdním šestnáctém století upravena Franciscem Pen˜ou. Španělská a portugalská inkvizice byly ale na rozdíl od svých středověkých předchůdců řízeny korunou, a rovněž v Itálii existoval, až na papežské státy, značný dohled světského typu. Ve Španělsku vytvořil Ferdinand vládní komisi s názvem Rada nejvyšší a veřejné inkvizice, jež zavedla zásady a postupy, dohlížela na jmenování vykonavatelů a fungování soudních tribunálů na území celého Španělska, a sloužila jako odvolací soud. Do roku 1560 byly počty a územní rozlohy španělských okrsků velmi proměnlivé; poté se ustálily na čtrnácti poloostrovních tribunálech a čtyřech ostrovních tribunálech (Mallorca, Sardinie, Sicílie, a Kanárské ostrovy). Další tribunály byly přidávány s postupující expanzí impéria: Mexiko, Lima, Cartagena de Indias, Manila, a nakonec královský dvůr v Madridu.
Portugalská inkvizice byla také podřízena královské komisi, známé jako Veřejná rada. Soudní tribunály se nacházely v Lisabonu, Coimbře a Evoře, plus v portugalské kolonii v Indii jménem Goa.
V Itálii se papežský trůn pokusil o zavedení dohledu nad inkvizicí mimo papežské státy; tento proces vyvrcholil v roce 1588 založením Congregazione del Sant’ Ufficio. Tento sbor tak jako v případě Portugalska a Španělska fungoval jako nejvyšší odvolací soud pro soudní tribunály v Itálii. V každém ze států s inkvizicí byla základem pro síť místních tribunálů už existující struktura diecézí. Například v Benátské republice byly kromě hlavního soudního tribunálu v samotných Benátkách, tribunály také v Brescii, Padově, Udine, Trevisu, Kypru, Rovigu, Picenze, Bergamu, Vicenze, Veroně a Koperu.
Díky sdílené právní tradici byl postup inkvizice v jednotlivých oblastech podobný. Ve Španělsku se každý tribunál skládal z jednoho nebo dvou inkvizitorů, finančního žalobce, obhájce, různých zaměstnanců s povinností vést evidenci a starat se o vězně, neplacených teologických a právních konzultantů a sítě místních právních zástupců (comisarios) a poslů/žalářníků (familiars), také neplacených, kteří ztělesňovali inkviziční přítomnost v provinčních oblastech. Přesné směrnice ustanovily charakteristiky různých členů tribunálu. Inkvizitoři měli být nejméně čtyřicetiletí licenciáti nebo doktoři teologie nebo církevního práva. Po patnáctém století pocházelo jen málo španělských inkvizitorů z náboženských řádů jako např. Dominkáni kteří kdysi této středověké organizaci dominovali. Comisarios pocházeli z místního světského kněžstva a familiars byli laici s nezpochybněným křesťanským původem. Portugalské soudní tribunály měly podobnou strukturu, zatímco v Itálii byl soud často veden pouze jedním inkvizitorem (dvěma v Iberii), kde místní právní zastupitelé, známí jako vicarii, měli více moci než jejich Iberijské protějšky. Na rozdíl od svých Iberijských protějšků, pocházeli jak inkvizitoři, tak vikáři z řad zavedených náboženských řádů, především Dominikánů a Františkánů.
Soudní tribunál si tvořil případy různými způsoby. Standartní metodou byla návštěva inkvizitora v jeho okrsku. V první řadě, inkvizitor vydal Edict of Grace (dekret milosti?), kázání které definovalo vyhledávaná kacířství a slíbilo shovívavost těm, kdo se doznali během třiceti dní. Navazující kázání, Edict of Faith (dekret víry), nenabídlo shovívavost, ale pokračovalo ve výzvách k doznání. Hlasující členové soudního tribunálu prozkoumali výsledná doznání a vydali příkaz k zatčení. Po zadržení zmizeli vězni ze světa: soudy se snažily pracovat v nejpřísnějším utajení z důvodu vyvolání strachu a předejití odvetných opatření. Toto utajení znevýhodnilo i vězně během soudního řízení. Vězeň neměl šanci se dozvědět obvinění vznesená proti němu dříve než v pokročilé fázi soudního procesu a šanci dozvědět se kdo dodal důkazy proti němu, nebo promluvit o svých zážitcích v případě propuštění, neměl obviněný nikdy. S inkvizitorem, který jednal i jako soudce i jako vyšetřovatel, předložila nejprve obžaloba svoji žalobu a poté se obžalovaný s pomocí soudem určeného obhájce mohl začít hájit. V případě že doznání obžalovaného nebylo posouzeno jako dostačující, tribunál zahájil hlasování v otázce mučení: jakého druhu a kolik. Ve skutečnosti bylo ale mučení použito zřídka (v méně než 3 procentech případů) a často bylo překonáno. Velká většina případů končila přisouzením viny. Ve Španělsku a Portugalsku býval posledním aktem procesu veřejný rituál autodafé, kde bylo odsouzení vězňů součástí velkého obřadu; samotné tresty byly vykonány odděleně. Důležitým nástrojem Iberijské inkvizice bylo veřejné ponížení: ti kdo byli obviněni ze závažných prohřešků byli přinuceni nosit sanbenito, což byl charakteristický svršek také vystavený v církevním okrsku (kostele?) obviněného.
Změna přicházela pomalu, s postupem osvícení a poté francouzských vojsk do jižní Evropy. Obecně došlo ke zmizení soudních tribunálů mezi roky 1774 a 1800 v Itálii, a mezi roky 1812 a 1834 v Iberii, ačkoli španělské a americké tribunály ukončily svou činnost v roce 1820. Osudy archivů jednotlivých tribunálů jsou rozmanité: některé se dochovaly doslova netknuté, zatímco jiné zmizely během napoleonských válek. Velkými úložišti jsou Archivo General de la Nacio´n (Mexiko), Arquivo Nacional da Torre do Tombo (Lisabon), Archivo Histo´ rico Nacional (Madrid) a Archivi dell’Inquisizione Romana (Vatikán, otevřen v roce 1998), nicméně podstatné množství procesů a dalších záznamů zůstává mimo tato úložiště.
Vážná debata se vede o tom kolik jednotlivců bylo soudy souzeno a popraveno, ale ztráta takového množství záznamů činí přesné kalkulace nemožnými. Průzkum devatenácti španělských soudních tribunálů potvrdil 49 092 případů mezi roky 1540 a 1700. Portugalská inkvizice soudila 44 817 případů mezi lety 1536 a 1767 a nejaktivnějším soudem byl Goa. Neapol soudila 3083 případů mezi lety 1564 a 1740 a Benátky soudily 3592 případů mezi lety 1547 a 1794. Rozsudek smrti byl vyřčen v méně než 5 procentech případů. Ve Španělsku a Portugalsku byly prvními obětmi conversos, z nichž mnozí byli odsouzeni k smrti (často v nepřítomnosti), zatímco italské soudy pronásledovaly protestanty. Po čase tribunály změnily své zaměření a zmírnily svou krutost: ve Španělsku se staly centrem jejich pozornosti konvertovaní muslimové (Moriscos), homosexuálové, protestanti, čarodějnice a obyčejní Španělé vinni tím že někdy učinily hrubá prohlášení na adresu církve. Relativně bezvýznamné zločiny jako např. rouhání se staly hlavním těžištěm činnosti španělské inkvizice. Kromě trestání náboženských zločinů byly všechny inkvizice zodpovědné také za cenzurování tištěných materiálů a za vyhledávání pašovaného zboží.
DOPAD A PŘETRVÁVAJÍCÍ VÝZNAM
Z důvodu vlivu inkvizice na cenzuru, byla tato instituce mnohými obviněna z omezování vědeckého výzkumu, tlumení literární kreativity a dokonce brždění ekonomického rozvoje. Dnešní historici tato obvinění odmítají. Několik případů se ve své době stalo známými a dodnes vytvářejí obraz inkvizice ve veřejném povědomí. Neslavně známý je případ Galileo Galilei (1564 – 1642), který byl předveden římskou inkvizicí v roce 1632, aby se zodpovídal z veřejné obhajoby Kopernikánského systému, který byl dříve církví označen za čarodějnický. Následkem byl odsouzen k doživotnímu uvěznění a zákazu vyjadřování se k dané záležitosti. Pro mnohé tento soud představuje konflikt mezi vědeckým uvažováním a svobodou vyjadřování na jedné straně, a mezi náboženským fanatismem na straně druhé. Filozof Giordano Bruno (1548 – 1600) takové štěstí jako Galileo neměl; kvůli svým radikálním myšlenkám o zjeveném náboženství a možnosti existence nekonečného vesmíru s několika světy byl upálen na kůlu. Strach z experimentování s náboženstvím vedl inkvizitory ve Španělsku k tomu že se zaměřili na některé z předních mystiků šestnáctého století – St. Theresa of Jesus, St. John of the Cross, and Luis de Leo´n – ačkoli žádný z nich nebyl popraven. Tyto případy zvýraznily roli inkvizice v cenzuře, v proudu protestantské propagandy namířené proti papežství, a v upřednostňování základních svobod osvícenstvím, což dohromady vytvořilo trvalý obraz záměrně kruté a nehumánní instituce. V posledních dvaceti pěti letech byl ale tento hrůzostrašný obraz inkvizice zmírněn novým bádáním, které učinilo mnoho pro zasazení této instituce do správného historického kontextu.
More
Less
Translation education
Bachelor's degree - The Open University, Walton Hall, Milton Keynes, MK7 6AA, United Kingdom
Experience
Years of experience: 13. Registered at ProZ.com: Nov 2014.
English to Czech (Cambridge University (ESOL Examinations)) English to Czech (The Open University) Czech to English (The Open University) Czech to English (Cambridge University (ESOL Examinations))
Expertise